Jistě většina z vás poznala Kennedyho slavnou větu, jež byla pronesena před obyvateli tehdy rozděleného Berlína. Nemám v plánu dál pokračovat se svým dějepisným okýnkem, nebojte.

Byla jsem v Berlíně! Poprvé! A rozhodně ne naposledy!

Tak jako asi většina lidí, jsem si město zamilovala, ale upřímně... až na druhý pohled. Když jsme se s kamarádkami konečně zorientovaly ve složitém systému městské veřejné dopravy a horko těžko se dopravily na Alexanderplatz, metro nás vychrlilo do víru moderního velkoměsta. Všude se byly obrovské masy turistů, stánků a pochybných prodejců. Z toho jsme byly všechny krapet skeptické, neboť takhle jsme si ten opěvovaný, umělecký Berlín samozřejmě nepředstavovaly. K tomu všemu jsme před sebou měly ještě vidinu celého dne s krosnami na zádech, což nám na náladě taky nepřidalo, a když k nám při obědě přišel už asi třetí bezdomovec, co nám chrastil svým kelímkem s drobáky přímo nad jídlem, vytvořilo nám to nemalou vrásku na čele. Den jsme ale přežily a nakonec se i zvládly ubytovat.

(Ubytování jsme hledaly mimochodem přes Airbnb a sehnaly jsme perfektní byt, kousek od centra se skvělými hostiteli a k tomu všemu za více než férovou cenu. Doporučuju!)

Další dny už byly o poznání lepší, ne-li přímo skvělé! Netrvalo dlouho a Berlín jsme si nakonec zamilovaly. Nutno podotknout, že aby si člověk Berlín zamiloval, musí se dostat mimo všechna turistická centra. Některé samozřejmě nelze vynechat, takže i my jsme nejznámějším a nejdůležitějším památkám věnovaly jeden den, ale ty ostatní jsme se snažily pohybovat po místech, která tak známá nejsou. Spolu s tím jsme měly v plánu navštívit i spoustu kaváren, neboť jsme zaryté fanynky kávy, vyzkoušet spoustu druhů piv (abychom zjistily, že to naše české nám chutná stejně nejvíc), navštívit galerie, jen tak se povalovat v parku a hlavně jíst!

Přikládám pár ilustračních fotografií, které nejsou nijak úžasné a kvalitní, ale atmosféra na vás třeba dýchne :)