Travel club for alcoholics...

Zdravím,

po dlouhé

dlouhé

dloooouuuhééé době.

Nepíše a ještě k tomu si jde udělat reklamu na sebe a svý psaní.

Strašný.

Kdybyste někdy někdo potřeboval text (do školy, do práce, do škrrráce..haha..), neváhejte ťupněte na ten odkaz.

https://www.stovkomat.cz/potrebujete-clanek-slohovku-recenzi-ci-preklad-z-aj/19844/

Díky a čus!

Zdárek párek,

nemám ani špetku času... tak sem dám aspoň pár fotek, který jsem pořídila v Karlínskejch kasárnách. Tam se tuším až do soboty (14. 10.) koná část Mezinárodního Festivalu Současného Umění 4 + 4 DNY V POHYBU. Plus Karlínský kasárny jsou naprosto skvělý a autentický místo. Hlavně takhle na podzim.

Tak to tam jděte určitě zčeknout! :)















Tak zase někdy ^^

Jistě většina z vás poznala Kennedyho slavnou větu, jež byla pronesena před obyvateli tehdy rozděleného Berlína. Nemám v plánu dál pokračovat se svým dějepisným okýnkem, nebojte.

Byla jsem v Berlíně! Poprvé! A rozhodně ne naposledy!

Tak jako asi většina lidí, jsem si město zamilovala, ale upřímně... až na druhý pohled. Když jsme se s kamarádkami konečně zorientovaly ve složitém systému městské veřejné dopravy a horko těžko se dopravily na Alexanderplatz, metro nás vychrlilo do víru moderního velkoměsta. Všude se byly obrovské masy turistů, stánků a pochybných prodejců. Z toho jsme byly všechny krapet skeptické, neboť takhle jsme si ten opěvovaný, umělecký Berlín samozřejmě nepředstavovaly. K tomu všemu jsme před sebou měly ještě vidinu celého dne s krosnami na zádech, což nám na náladě taky nepřidalo, a když k nám při obědě přišel už asi třetí bezdomovec, co nám chrastil svým kelímkem s drobáky přímo nad jídlem, vytvořilo nám to nemalou vrásku na čele. Den jsme ale přežily a nakonec se i zvládly ubytovat.

(Ubytování jsme hledaly mimochodem přes Airbnb a sehnaly jsme perfektní byt, kousek od centra se skvělými hostiteli a k tomu všemu za více než férovou cenu. Doporučuju!)

Další dny už byly o poznání lepší, ne-li přímo skvělé! Netrvalo dlouho a Berlín jsme si nakonec zamilovaly. Nutno podotknout, že aby si člověk Berlín zamiloval, musí se dostat mimo všechna turistická centra. Některé samozřejmě nelze vynechat, takže i my jsme nejznámějším a nejdůležitějším památkám věnovaly jeden den, ale ty ostatní jsme se snažily pohybovat po místech, která tak známá nejsou. Spolu s tím jsme měly v plánu navštívit i spoustu kaváren, neboť jsme zaryté fanynky kávy, vyzkoušet spoustu druhů piv (abychom zjistily, že to naše české nám chutná stejně nejvíc), navštívit galerie, jen tak se povalovat v parku a hlavně jíst!

Přikládám pár ilustračních fotografií, které nejsou nijak úžasné a kvalitní, ale atmosféra na vás třeba dýchne :)

Long time no see, aneb zdravím všechny, co si tenhle blog občas rozkliknou!

Dlouho mě nenapadalo, o čem bych měla napsat, jsem totiž hrozně nerozhodný člověk, kterému nic nepřijde dost dobré, aby z toho mohl stvořit článek. Závidím těm autorům, kteří jednou za dva dny vyplivnou skvělý a vtipný článek, jelikož já tu sedím měsíc a leze to ze mě jako z chlupaté deky.

Napadlo mě psát o tom, jak je vlastně hrozně obtížné a namáhavé užívat si dlouhé volno. Když totiž opadly všechny ty nervy s maturitou a přijímacími zkouškami, těšila jsem se na to, že si ten život konečně budu užívat jako nikdy, že budu každý den lítat všude možně, po večerech kalit jako nikdy a užívat si jak je krásně na tomhle světě, jenže... tohle se nestalo, žejo.
Nevím, jestli je to mou neschopností, nedostatkem spontánnosti a nebo prostě leností, ale maturitu už mám téměř měsíc za sebou a nedokážu si vzpomenout skoro na nic nezapomenutelného, co jsem za ten měsíc zažila.

A sakra.

Tohle někdo ošklivě zpackal.

A já to určitě nebyla.

A nebo jo?



Většinou své nijaké dny v kavárnách s knížkou (nebo v práci) dávám za vinu sobě a pak mám výčitky. Těšila jsem se totiž, že se během těch dlouhých prázdnin podívám do vesmíru a nebo alespoň naučím kreslit. Občas mě to ale nutí přemýšlet nad tím, že tenhle pocit prázdnoty jsem získala právě kvůli tomu, že už od tří let jsem státem a rodiči donucena trávit svůj čas cca od 8:00 do 16:00 alespoň nějakým způsobem smysluplně (protože vězte, že pro malé děcko je fakt makačka udržet tu plastovou kuchyňku uklizenou... a navíc tam furt někdo lezl a chtěl si hrát taky). Tudíž když nakonec milostivě dostanete pár měsíců volna mezi školami, nevíte co s nimi, co s časem a se životem a nakonec se na tu vejšku fakt těšíte tyvogo! Nebo alespoň já... a většina lidí v mém okolí. Děsivý.

Tak já nevím. Ase se půjdu natáhnout. Je 12:11 odpoledne. Tak to bych spíš měla jít dělat něco smysluplnýho. Zkusím kafe z pampeliškových kořenů. Třeba se neotrávím.

Howgh! Zdar a sílu. =^-^=

(Vždycky mě polije takové nepříjemné horko, když se rozhodnu psát nějaký "článek"... že mě jako lidé budou soudit. Jenže pak si uvědomím, že to stejně nikdo nečte. Cha-chááá 🙌)

Jsem líná holka z gymplu. Od každého umím trochu, ale pořádně vlastně nic. Studuju biologii a chemii, s nimiž ale, jak jsem pozdě(ji) zjistila, už nechci mít nic společného. Po tom, co jsem si sebevědomě zvolila semináře z přírodovědných oborů mi došlo, že přírodověda nakonec asi fakt nebude pro mě. Nejen, že kolem sebe vídám plné třídy lidí, kterým to všechno počítání a alchymie jde mnohem líp než mně, jenž u toho horko těžko potí krev, pot a slzy. Naneštěstí moji rodiče (a dokonce i rodiče mé nejlepší kamarádky... sakryš) ve mně vidí úspěšnou doktorku a nebo alespoň vědkyni, jež za pár let obdrží Nobelovu cenu a vyléčí rakovinu.

Potíž je v tom, že takhle to prostě nepůjde!



Na medicíně, ač je to prestiž jak prase, bych si pravděpodobně podřezala žíly nebo by mi alespoň praskla hlava z toho obrovského množství informací. Nehledě na to, že medina prostě není škola pro holky, které chtějí žít normální život a rozhodně se jim nechce čekat s prvním dítětem do čtyřiceti.

Donedávna jsem si to v sobě držela v tichosti s tím, že je to jen nějaká ta "fáze" a že za pár dní se určitě vrátí můj dětský sen stát se doktorkou a dloubat na patologii do mrtvých těl. *Ano, vskutku, byla divné dítě. Už od dvanácti chtěla být patologem ._.* Jenže... ono se to prostě nevrátilo. Najednou nastal čas zasílání přihlášek na vysokou a ono to ještě furt nebylo zpátky. Kde ten můj dětský sen vězí? Kam se poděl? Co se s ním sakra stalo? Jediné logické vysvětlení je to nejjednodušší, které se naskýtá. Jakožto lidští jedinci rosteme a vyvíjíme se. To co přijde našemu mozku ve dvanácti správné a skvělé se s postupujícím věkem začíná vybarvovat a člověk má spoustu času prohlédnout si to ze všech stran. To co bývalo super... už tak super není. To, že mi jako děcku přišlo přece správný prosedět celý život nad naučnými knihami, naneštěstí pro mé rodiče a rodiče mé nejlepší kamarádky, teď shledávám jako tu nejhorší formu mučení.

Na jednu stranu mě to samozřejmě trochu mrzí, protože už jen ze své úcty k rodičům bych chtěla, aby měli dceru, na kterou budou jaksepatří hrdí. Jenže já těžko vystuduji něco, co mě nebude bavit, koneckonců život máme jen jeden a proto bychom měli dělat co nejvíc věcí, které nás prostě baví, naplňují, a které si náležitě užíváme. S přibývajícím věkem ve mně totiž roste touha socializovat se se světem a projevovat své názory, než bude pozdě. Jediným háčkem je, že jsem většinou extrémně špatná ve společenském životě a mám problém navazovat kontakty s cizími lidmi. (Protože co když si o mně budou myslet, že jsem divná?! Uááá!) Možná právě to mě ale nakoplo tím správným směrem, jelikož za studium já primárně pokládám to, že se my sami zdokonalujeme ve věcech, jež nám dělají největší potíže. Právě proto jsem dnes po zvážení všech okolností zaslala přihlášku na svou (nově) vysněnou ŽURNALISTIKU.. Boom. Takže mi držte palce. A kdyby snad měl někdo zkušenosti s čímkoli spojeným s žurnalistikou, nechť je tak laskavý a napíše mi do komentářů. Ráda se něco dozvím.

Howgh!

Long time no see... weeheheeeee.

Nu, dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslela! Fakt dlouho jsem tu nebyla, což je naprosto normální. Stane se to vždycky, když něco nadšeně začnu, prakticky nikdy to nedokončím. Každopádně vznik tohoto článku můžeme považovat za zázrak, či možná důsledek toho, že jsem si nalomila kost v nártu, nemám do čeho dloubnout a jediné, co můžu dělat je čumět na filmy.


Jinak je ale všechno fajn. :)

Vážně dlouho (asi tak 5 minut, páč pak mě to přestalo bavit) jsem přemýšlela, o čem hlubokém a přemýšlivém by tento článek mohl být a . . . VOILÀ . . . nic mě nenapadlo. Překvapivě. V mé hlavě je prázdno, uklizeno, jako v pokojíčku, což není vůbec těžké, protože kromě pár zbytečných textů písniček a pinu od karty, tam nic není.

To je tak, když si člověk omlátí hlavu o školní lavici. Znáte to, když si celou dobu ve škole, v práci nebo kdekoli jinde přejete alespoň na chvíli voraz a pak najednou <puf> a máte volno, jenže vůbec netušíte, co s ním. Sedíte a koukáte. A nudíte se, možná dokonce i začnete uklízet nebo žehlit nebo nedejbože dělat věci do školy a do práce!

Již nadpis napovídá, o čem bude dnešní článek. O tom, jak jsem se rozhodla, že se celý měsíc budu stravovat pouze veganskou stravou.



Jak mě to vlastně napadlo? Těžko říct. Snad mě inspiroval někdo z mých přátel, nebo jsem se prostě nudila a rozhodla se, že by to chtělo v životě trochu změny a vzhledem k tomu, že láska k jídlu tvoří podstatnou část mého života, proč nezačít rovnou u něj?!
Říkala jsem si, že je to B L Á Z N O V S T V Í  skvělý nápad, tak jsem do toho hned šla! Předem nutno podotknout, že já jsem ten poslední člověk, o kterém byste si mohli myslet, že bude veganem. Ač se za to cítím špatně, tak i přes trudné osudy zvířat mám maso poměrně ráda, mléko a mléčné výrobky zbožňuji a ani vejce mi nevadí. 
Kdybyste někomu z mých přátel nebo rodiny před pár dny řekli, že se ze mě na měsíc stane vegan, pravděpodobně by se složili na zem s křečemi v břiše ze smíchu, proto je to velmi zaskočilo. Abych na sebe ale neházela jen špínu, mám vážně ráda zeleninu a ovoce, bez jablek bych nemohla žít a rajčata jsou skoro moje modla, jen skutečně nejsem zvyklá na to, že tvoří 80 % mého jídelníčku. 

Jak jsem zjistila hned první den, chce to hodně vůle a sebeovládání, pokud žijete někde, kde je vždy spousta dobrého neveganského jídla. Musela jsem tedy ihned ambiciózně vyrazit do obchodu a nakoupit si spoustu zeleniny, ovoce, luštěnin, ořechů a všeho, čím si nahradíte to, co vaše tělo bezpodmínečně potřebuje. Už první večer jsem si osahávala hlavu, jestli mi tam náhodou nepučí králičí ušiska, jak jsem tam tak seděla u jídelního stolu a chroupala svou večerní dávku salátu.
Druhý den přišla první rána. Při jedné příležitosti jsme s rodinou navštívili restauraci, kde si všichni objednali ty největší skvosty a já, i přesto, že jsem si prohlédla jídelní lístek ze všech stran, pro sebe nenašla nic jiného, než.... salát. Což by na tom nebylo to nejhorší, kdyby i ten jediný salát, který tam měli, nebyl se sýrem, jež jsem pak složitě vyoperovávala, abych se vůbec najedla.

Říkám vám, lidi, kteří se tváří při jedení salátu takto:

Nu, dost bylo srandy. Jestli jste si někdy mysleli, že utáhnout auto v zubech je těžké, zřejmě jste ještě nezkusili být veganem. Skládám poklony těm, kteří jsou vegany dlouhodobě, ať už jen z hecu, kvůli přátelům, z morálního přesvědčení a bůh ví, čeho všeho dalšího. Já mám za sebou týden a už to mi přijde jako staletí, ale jsem rozhodnutá dodržet to až do konce a kdo ví, třeba se mi to i zalíbí a zvládnu pak žit z rostlinných zdrojů až do konce života (spíš ne). 

A co vy, drazí čtenáři? Máte za sebou také nějakou drastickou dietu, nebo se na ní třeba chystáte?
Neváhejte mi napsat do komentářů!

Loučím se =^-^=

P.S.
Držte mi palce!