Long time no see, aneb zdravím všechny, co si tenhle blog občas rozkliknou!

Dlouho mě nenapadalo, o čem bych měla napsat, jsem totiž hrozně nerozhodný člověk, kterému nic nepřijde dost dobré, aby z toho mohl stvořit článek. Závidím těm autorům, kteří jednou za dva dny vyplivnou skvělý a vtipný článek, jelikož já tu sedím měsíc a leze to ze mě jako z chlupaté deky.

Napadlo mě psát o tom, jak je vlastně hrozně obtížné a namáhavé užívat si dlouhé volno. Když totiž opadly všechny ty nervy s maturitou a přijímacími zkouškami, těšila jsem se na to, že si ten život konečně budu užívat jako nikdy, že budu každý den lítat všude možně, po večerech kalit jako nikdy a užívat si jak je krásně na tomhle světě, jenže... tohle se nestalo, žejo.
Nevím, jestli je to mou neschopností, nedostatkem spontánnosti a nebo prostě leností, ale maturitu už mám téměř měsíc za sebou a nedokážu si vzpomenout skoro na nic nezapomenutelného, co jsem za ten měsíc zažila.

A sakra.

Tohle někdo ošklivě zpackal.

A já to určitě nebyla.

A nebo jo?

Většinou své nijaké dny v kavárnách s knížkou (nebo v práci) dávám za vinu sobě a pak mám výčitky. Těšila jsem se totiž, že se během těch dlouhých prázdnin podívám do vesmíru a nebo alespoň naučím kreslit. Občas mě to ale nutí přemýšlet nad tím, že tenhle pocit prázdnoty jsem získala právě kvůli tomu, že už od tří let jsem státem a rodiči donucena trávit svůj čas cca od 8:00 do 16:00 alespoň nějakým způsobem smysluplně (protože vězte, že pro malé děcko je fakt makačka udržet tu plastovou kuchyňku uklizenou... a navíc tam furt někdo lezl a chtěl si hrát taky). Tudíž když nakonec milostivě dostanete pár měsíců volna mezi školami, nevíte co s nimi, co s časem a se životem a nakonec se na tu vejšku fakt těšíte tyvogo! Nebo alespoň já... a většina lidí v mém okolí. Děsivý.

Tak já nevím. Ase se půjdu natáhnout. Je 12:11 odpoledne. Tak to bych spíš měla jít dělat něco smysluplnýho. Zkusím kafe z pampeliškových kořenů. Třeba se neotrávím.

Howgh! Zdar a sílu. =^-^=