(Vždycky mě polije takové nepříjemné horko, když se rozhodnu psát nějaký "článek"... že mě jako lidé budou soudit. Jenže pak si uvědomím, že to stejně nikdo nečte. Cha-chááá 🙌)

Jsem líná holka z gymplu. Od každého umím trochu, ale pořádně vlastně nic. Studuju biologii a chemii, s nimiž ale, jak jsem pozdě(ji) zjistila, už nechci mít nic společného. Po tom, co jsem si sebevědomě zvolila semináře z přírodovědných oborů mi došlo, že přírodověda nakonec asi fakt nebude pro mě. Nejen, že kolem sebe vídám plné třídy lidí, kterým to všechno počítání a alchymie jde mnohem líp než mně, jenž u toho horko těžko potí krev, pot a slzy. Naneštěstí moji rodiče (a dokonce i rodiče mé nejlepší kamarádky... sakryš) ve mně vidí úspěšnou doktorku a nebo alespoň vědkyni, jež za pár let obdrží Nobelovu cenu a vyléčí rakovinu.

Potíž je v tom, že takhle to prostě nepůjde!

Na medicíně, ač je to prestiž jak prase, bych si pravděpodobně podřezala žíly nebo by mi alespoň praskla hlava z toho obrovského množství informací. Nehledě na to, že medina prostě není škola pro holky, které chtějí žít normální život a rozhodně se jim nechce čekat s prvním dítětem do čtyřiceti.

Donedávna jsem si to v sobě držela v tichosti s tím, že je to jen nějaká ta "fáze" a že za pár dní se určitě vrátí můj dětský sen stát se doktorkou a dloubat na patologii do mrtvých těl. *Ano, vskutku, byla divné dítě. Už od dvanácti chtěla být patologem ._.* Jenže... ono se to prostě nevrátilo. Najednou nastal čas zasílání přihlášek na vysokou a ono to ještě furt nebylo zpátky. Kde ten můj dětský sen vězí? Kam se poděl? Co se s ním sakra stalo? Jediné logické vysvětlení je to nejjednodušší, které se naskýtá. Jakožto lidští jedinci rosteme a vyvíjíme se. To co přijde našemu mozku ve dvanácti správné a skvělé se s postupujícím věkem začíná vybarvovat a člověk má spoustu času prohlédnout si to ze všech stran. To co bývalo super... už tak super není. To, že mi jako děcku přišlo přece správný prosedět celý život nad naučnými knihami, naneštěstí pro mé rodiče a rodiče mé nejlepší kamarádky, teď shledávám jako tu nejhorší formu mučení.

Na jednu stranu mě to samozřejmě trochu mrzí, protože už jen ze své úcty k rodičům bych chtěla, aby měli dceru, na kterou budou jaksepatří hrdí. Jenže já těžko vystuduji něco, co mě nebude bavit, koneckonců život máme jen jeden a proto bychom měli dělat co nejvíc věcí, které nás prostě baví, naplňují, a které si náležitě užíváme. S přibývajícím věkem ve mně totiž roste touha socializovat se se světem a projevovat své názory, než bude pozdě. Jediným háčkem je, že jsem většinou extrémně špatná ve společenském životě a mám problém navazovat kontakty s cizími lidmi. (Protože co když si o mně budou myslet, že jsem divná?! Uááá!) Možná právě to mě ale nakoplo tím správným směrem, jelikož za studium já primárně pokládám to, že se my sami zdokonalujeme ve věcech, jež nám dělají největší potíže. Právě proto jsem dnes po zvážení všech okolností zaslala přihlášku na svou (nově) vysněnou ŽURNALISTIKU.. Boom. Takže mi držte palce. A kdyby snad měl někdo zkušenosti s čímkoli spojeným s žurnalistikou, nechť je tak laskavý a napíše mi do komentářů. Ráda se něco dozvím.

Howgh!